Aiko

Aiko byl náš pes dlouhosrsté kolie,první který měl velké úspěchy na výstavách,charakter noblesního lorda.Mnohokrát jsme diskutovali,jestli kolie chované na výstavy ještě mají vlohy ovčáckého psa,až nám to náš milovaný Aiko dokázal.Renča očekávala hříbě, její už několikáté,u nás první.Byla jsem ač sama matka dítěte nervózní a napjatá.Klisna si dávala velmi na čas-tři týdny!!Byla jsem tak zničená,že v ikriminovaný den jsem jen v jednu v noci poslala manžela na kontrolu a po jeho sdělení-nic-jsem tvrdě usnula.Z tvrdého spánku mě vyburcovalo Aikovo neodbytné štěkání.V polospánku jsem vykoukla ven,uviděla asi půlmetru sněhu/koncem března!/i když celý týden krásně svítilo sluníčko a v tom sněhu vyšlapanou pěšinu od maštale k domu.Když jsem vešla do boxu uviděla jsem uvízlé flekáté hříbátko, jak se marně pokouší vyprostit z malého otvoru ,který tam byl nachystaný na položení odpadní roury a byl zadělaný slámou,která však najednou byla pryč. Vůbec mě nenapadlo,při velikosti boxu,že zrovna tam hříbě uvízne.Díky našemu Aikovi jsme o hříbě nepřišli.Co mu řeklo,že něco není v pořádku ,věděl jen on sám.Aiko odešel po těžké nemoci se kterou statečně bojoval, do psího nebe a zůstalo po něm prázdno.Tak velká psí osobnost se jen tak nenahradí.Z Rokyho vyrostl krásný kůň,který slušně boduje na westernových soutěžích.

Esca

Escu jsme kupovali, abych uspokojila svou touhu po bílém plnokrevném koni.Byla velice levná,s výborným původem a my jsme mysleli,jaké nemáme štěstí.To vyplynulo až u nás,že nezabřezne,že se na ní nedá jezdit a mnoho jiného.Ovšem stal se zázrak,jaký se stává jednou za sto let a ona přece jen zabřezla.To bylo štěstí.Při jedné z nočních kontrol jsme přišli s manželem do stáje a hříbě bylo na světě.Leželo,v tom ho Esca přední nohou nakopla až hříbě vyletělo a ona ho nutila pít.Já jsem se lekla,že snad hříběti ublíží,ale hříbě si zas lehlo ,aniž se napilo.Zkoušeli jsme ho dát k vemeni a nutili ho pít,ovšem bezvýsledně.Byla jsem zoufalá.Odešli jsme domů s tím,že počkáme jestli třeba nepilo zrovna, když jsme tam nebyli.Ráno jsem si sedla do boxu ke klisně a čekala jsem co se bude dít a koukala jsem.Klisna snad měla hodinky.Přesně každou půl hodinu,hříbě neurvalým kopnutím vzbudila/neublížila mu však/ a hodila si ho pod vemeno a nutila ho aby se napilo.Hříbě si pak vždy zase lehlo a spalo.Tak to šlo týden,hříbě hodně spalo sem tam skotačilo,nevypadalo nemocně,ale buzení klisnou celý týden pokračovalo.Nevím proč se tak dělo,snad mělo slabou novorozeneckou žloutenku jako u dětí, ale pro mě to byl úžasný zážitek.To poznání,že i koně dokáží takto obětavě pečovat o svého potomka je nádherné.